Návštěva
20. 2. 2013
(zvonek)
Tlapička (mistr): (otevře dveře)
Dobrý den milý Petře.
Petr (žák): (následuje p. Tlapičku do obyvacího pokoje)
Dobrý den můj mistře,
mám závažnou otázku.
T: (usedá do houpacího křesla a rukou ukáže, aby si Petr sedl)
Ptej se, co máš na tacku?
P: (usedá na pohovku)
Mistře, co je to svět?
T:
Co ti mám vyprávět,
že je to změť
velkých žalů
a jedovatých kalů.
P:
Ne, chci vědět,
jak v něm mám žít.
T:
Musíš do nebe hledět,
ale nakonec tělo do hrobu položit.
P:
A opravdu je pln trápení,
problémů a slz.
T:
Představ si malé stavení,
je pěkné a oknem vidíš skrz,
když chytneš u dveří za madlo,
zjistíš, žes viděl zrcadlo.
Potom, když se rozhlédneš
na nepořádek pohlédneš.
P:
Ten nepořádek má být ten svět?
T:
Ne žáčku, ten dům má být světem.
P:
Takže svět je vložen do tklivých vět?
T:
Ano, ale ty jsi ještě dítětem,
co je plné ideí a nadějí.
Hlavně si chlapče uvědom,
že zázraky se nedějí.
P:
Takže svět je takový malý dóm?
T:
Ano, to je..
Svět je cirkusový stan
a člověk je jako klaun.
P:
Ale stejně nechápu Vaše postoje,
jste moudrý, sečtělý a zkušený
a tváříte se jako by Vám byl lhostejný.
T:
Lhostejný? Ne, to ne.
Jen se nic nového nestane,
nic co by mě překvapilo,
už viděl jsem i děcko,
co ve dvánácti letech vodku pilo.
A i vepřové plecko,
které se v peří utopilo.
P:
A jak ošklivý je teda?
T:
Jo, hochu je to bída,
jen vztek a stesk,
penězů a pýchy lesk,
sobeckost a nenávist
a lidi hrdí na závist.
Mrhá se vzácnostmi,
zapomíname kdo jsme my
a nakonec i tebe ten svět polkne
neodoláš a neřekneš ne.
P:
Ale mistře, já se pohltit nenechám
tou špínou a bolestí.
Vás já v srdci zanechám
jako otce, jako výsosti.
T:
Jsem jen starý snílek o štěstí,
co také dělal hříchy a špatnosti.
Dívej se a nemiluj,
jen svůj osud si činy namaluj.
A dej bacha na barvy,
protože černá smrtí žije,
nebude místo opravy,
važ si, že ti srdce bije.
Minulost ti štětcem bude
a skvrna v mysli ti jen zbyde.
Zbraní je dnes myšlenka
a pocit ovládne vzpomínka.
P:
Ne můj mistře,
mluvíte až příliž ostře.
T:
Jsi naivním drobným klukem,
však pravda je, žes mi jak vnukem,
ale společnost a její zásady
nezměníš a lidi to nerady,
spíše užijou sprosté návnady,
aby tě dostali do řady,
jednat budou za tvými zády
a ty budeš bez parády.
P:
Proč není cítit s Vás ta naděje,
neveříte, že to dokážu.
Ten kdo se mi vysměje,
toho prostě vymažu.
T:
Ty si asi nic neodneseš,
nic jsi totiž nepochopil,
jen další strach mezi lidi vneseš,
na špatné straně jsi to uchopil.
Lidi už tak nemají svobodu,
už tak nemají co do úst vnést
měl by jsi jim raději dojít pro vodu
a ne do života strasti plést.
P:
A co mám tedy dělat?
T:
Buď takový abys neubížil,
ale sobě nenech ubližovat.
Přál bych si abys vyrovnaně žil.
Pomáhej těm, co to potřebují
a ne těm, co zlé věci kují.
Jednej v duchu spravedlivém
a jen sobě buď svým pávem.
Upřímností žít je sice těžké,
ale faleš není řešení,
úctu měj k těm, co jsou ti ježkem,
jelikož jehly jsou zlepšení.
Častokrát se ještě spálíš
a do křečí se na zem svalíš.
P:
Je mi všechno jasné pane mistře.
Děkuji Vám za vysvětlení,
není mi z toho vůbec dobře,
ale duše má nezažije tlení.
Nashledanou a mnohokrát děkuji
za rady, do kterých se obuji.
T: (pokývne hlavou, nalije si čaj a usne)
P: (odchází)