Strach
19. 2. 2013
Tiše vcházím do úzké uličky. Předemnou jsou dvě osoby, mám strach. Je šero a zjišťuji, že je to otec s dcerou, co zacházejí do vchodu. Přicházím na tmavou křižovatku uzavřenou v řadových domech a uhýbám do prava. Mám strach, že někoho potkám, nějakého člověka
nebo nedejbože skupinku lidí. Moment, já mám strach z lidí? Já se bojim těch sobeckých a falešných? Ne, určitě se bojím něčeho jiného. Tmy? Ne, tmu mám rád, protože dokud někdo nepromluví, tak jsou v ní lidé stejní. Sice nejsou tolik vidět ty hezké věci, ale ani ty ošklivé. Je to jakási oběť za rovnost. Čeho se tedy bojím? Vždyť ja měl obavy z dítěte a jeho rodiče. Pokáždé jsem měl takovou dobrodružnou a nebojácnou náladu, bavily mě tyhle situace, ba i jsem je vyhledával, a teď? Teď mám pocit nejistoty? To není možné, přeci jsem se tak nízko nepotopil. Bentál je doufám daleko, ale moc dobře vím, že hladina je ještě dál.
Čím to je? Poznal jsem více zlo a úskalí společnosti od té doby nebo jsem se zalekl a mám radši ústraní? Ne, vždyť já nemám rád samotu. Ale když jsem byl odvážný a nebál se, tak jsem nebyl zahalen v kábátu, s kloboukem a šátkem přes ústa. Měl jsem sice šátek a čepici, ale byl jsem v bundě a neskrýval jsem svou identitu. Nevím, zda-li jsem si uvědomil originalitu a vzácnost mé osobnosti, nebo jsem zpýchl. Ale přeci bych se nebál pýchou a namyšleností. Možná je strach v momentu, kdy kráčím v tmu a ztrácím jistotu bezpečí. Ale tou tmou to nebude, tmy se nebojím. Jo, bude to tou bolestí a zklámáním, kterým mě socio-politická sféra nakrmila dositosti, a nevypočitatelností, protože když se zamyslím, přichází mi na mozek uvedomění, že se bojím i ve dne. Nevěřím v lidi, nikomu nevěřím!
Je docela naivní, že za svůj strach viním kabát. Ano, šaty dělají člověka, ale že by až tak? V tom kabátu jsem si uvědomil, že mám strach a problém. To trable bylo, že nevím z čeho se obavy v mysli rodí. Však časem se domněnky stávají odpovědí na všechny otázky. Dříve jsem se nebál bolesti a smrti, nechtěl jsem žít, ale dnes je to poněkud jinak. Nepřekvapí mě nějaká ta špatná nálada nebo lehčí deprese, ale díky tomu, že žiju pro nejbližší " ověřené" nefalešné někdy dost podivné osobnosti, pro lidi, kteří mě nenechali a nenechají na holičkách. Jednou z krutých odpovědí je, že dnes je každý ozbrojen a to hlavně jazykem, protože pomluvy, křivá obvinení, chybné doměnky dokáží udělat z člověka lovnou zvěř nebo z vraha oběť. Největším nepřítelem člověka je jeho jazyk, který je stejně používán jako spousta vynálezů, jenž měly být použity k dobrým účelům a měly pomoct lidstvu. Bohužel byly zneužity k likvidacím a brutálním řešením. Mockrát jsem si řekl, že by měli na ten sval udělat manuál k použití.