Krvavé city (Chuť bolesti)
2. 2. 2012
Na smrt je brzy,
na život už pozdě,
tak křičím na lesy,
křičiv ve tmavým hvozdě.
Nikdo se láskyplně neozývá
a hmota s tmou splýva,
černota vše pohltí
i bílou barvu peří labutí.
Cítím bolest bodavou,
zase řeže mě do nohou,
ve tmě trny nejsou vidět,
za brek mám se tedy stydět??
Ruce už rozpárané mám,
větve zdály se jak klam,
jak dlouhé ostré tenké nože,
otvírali mi rozřezané paže.
Kráčím dále touto tmou,
z krve nikdy nevzejdou
ty chvíle bez útrapy,
sedíc vysoko nad kanapí.
Na kanapi sedí dál,
sám od sebe si na střepy nesedám.
Chci si stoupnout na špičky,
na zemi jsou hřebíčky.
Tak si zase jen vzdychnu,
když raději bych láskou zdechnul.
Možností tu není mnoho,
otrokem jsem toho všeho.
Problém mám, nemám nohy,
ruce asi nenahmatám
a tak na to nemám vlohy,
když si city vyčítám.
Je to jako sinusoida.
Deprese, pak záchvat štěstí,
všdchno se nějak rychle loudá,
úzkost a sevřené pěsti.
Prý mám talent psáti básně,
ale píši je, když mi není krásně.
Nečasto se stává vyjimka,
k tomu ty jsi podmínka.
Tématy jsou jen ty city,
dělám stále z mýtů mýty,
nevíš asi o tom, Drahoty,
že za to můžeš hlavně ty.
A křeče míří do srdce,
když se probouzí to, o čem píši,
pak mysl v kleci, v lebce
má plno práce, smrt se blíží.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář